Jsme už pár dní zase v Anglii ale díky internetu jsme si dnes ráno pustili zprávy na ČT24.
Zaujala mne zpráva o výletní lodi COSTA ALLEGRA, které cestou na Seychells vyplivly stroje a - kromě pohonu - přišla taky o zdroj energie pro svícení, počitače atd. Byla vzata do vleku a pro nouzovou dodávku energie pro uvedené funkce z helikoptery spustili na loď malý generátor. To mi připadlo zcela pochopitelné. Vzápěti jsem byl šokován, když hlasatel řekl, že z generátoru získaná nouzová energie se použila na provoz palubních systémů a pro POCHODNĚ. Hned jsem si představil námořníky a cestující bloudíci podpalubím s planoucími pochodněmi v rukou. A zatrnulo mi. Každý přece ví, že postrachem lodníků na širém moři je odjakživa požár.
Brzy jsem se zase uklidnil, hned jak jsem si vzpoměl, že pochodeň je anglicky torch, ovšem slovo torch znamená také baterku (tedy elektrickou svítilničku). Také jsme mívali takovou, kterou jsme připojovali k síti, aby se baterie v baterce nabila a baterka zas svítila.
Připomělo mi to články v Literárkách v roce osmašedesátém, kde Josef Škvorecký - mistr českého i anglického jazyka - žaloval na podobné hříšky, kterých se dopouštěli autoři překladů z angličtiny.
Jinou "specialitou", se kterou my - angličtinu zneužívající Slované zápolíme - bývá problém se členy. My ovšem členy v našem jazyce nevedeme - zato ovšem si to vynahrazujeme nesprávným a přespřílišným používánim zájmen (" ...ten Pepa čekal na tu tramvaj u té stanice do těch pěti hodin..").
Dnes k nám po internetu dorazil zase jiný anglický trapas. Paní ( Češka s anglickým manželem), se kterou moje choť včera na recepci v Londýně vedla ostrou disputaci o jazykové výchově dětí, dnes poslala přátelský e-mail. Psala m. j. "...we have met yesterday in London." Samozřejmě ten perfekt, v takovémto kontextu, je NE NE NE NIKDY NE. Žertovné bylo, jak ta paní včera vysvětlovala proč její děti nepotřebují mluvit a rozumět česky. Že ona už dávno v Praze studovala angličtinu, že se anglicky domluví s každým a doma že mluvěj jenom anglicky.
Inu, každému z nás to někdy ujede.
Schválně: kolik hrubek je ukryto v těchto řádcích?
Thursday 1 March 2012
Thursday 16 February 2012
KRAJ ZAPADLÝCH VLASTENCŮ
Z KRAJE ZAPADLÝCH VLASTENCŮ
To teritorium se obvykle vymezuje jako protáhlý trojůhelník jehož vrcholy tvoří Paseky nad Jizerou, Sklenařice a Vysoké nad Jizerou.
V literárním povědomí, do kterého kraj přivedlo dílo Karla Václava Raise, je zejména obec Paseky. V Pasekách žil a působil někdejší učitelský mládenec Věnceslav Metelka, z jehož korespondence Rais při psaní Zapadlých vlastenců vycházel.
Malebná kopcovitá krajina, které od jižního pohledu dominují vrcholky Krkonoš a Jizerských hor se táhne dál, na východ od Pasek a na západ od Vysokého. Nedokázal bych říci, kde ta krása končí.
Důležitým faktem - ať už v době Metelkově nebo v době německého záboru území po Mnichovské dohodě - bylo české osídlení. Byl to jakýsi český poloostrov v převážně německé populaci.
Nepopsatelná krása téhle krajiny zasáhne v kteroukoliv roční dobu, buďsi to poprvé nebo potisící. Ať váš pohled upoutá nepravděpodobný profil Kotle (místní ho častěji nazývají Kokrháč) spojeného mělkým sedlem s Lysou horou, nebo - dál na sever - Kozí hřbety.
Kozí hřbety se mnou hrají svoji oblíbenou hru: dnes to vypadá, že jsou blízko a včera byly daleko, jednou se jejich rozbrázděné svahy usmívaji, jindy mračí, jednou jsou narůžovělé, jednou zas do šeda. Kombinací jsou tisíce a neopakují se.
Letošní zimu Krakonoš sněhem neškrblil. Když jsem sem před dvěma týdny přijel, prohrabával jsem se ke dveřím do chalupy půl druhé hodiny, k zásobě palivového dřeva ještě pak hodinu déle. Teď po dvou týdnech už není k čemu se prohrabávat - dřevo došlo. Ale mezitím tu byl pan elektrikář a spravil mi akumulačky, tak letos snad nezmrzneme.
Mrazy byly veliké. V noci kolem minus dvaceti, ve dne o nějakých pět stupňů tepleji. Zato modrá obloha a slunce jako na Floridě. Starý pán (já) denně došel na sjezdovku - tedy sjezdovčičku - párkrát si ji sjel, byl rád, že nespadl a že stále ještě patří mezi lyžaře, a zase šel domů.
Tento týden přestal vanout vítr že Sibiře a jde sem vzduch, který byl před tím nad Anglií nebo nad Skotskem. Teploty stouply, padá zase spousta sněhu, a fouká vichřice. Dnes ráno jsme byli západlí a zavátí. Vybral jsem sníh za dveřmi a na schůdkách ( schody stoupají od vchodových dveří k cestě - nyní zcela zaváté). Po hodině jsem se z okna v patře podíval ven ( okna v přízemí blokují laviny sněhu, který se sesul se střechy) a sníh byl zpátky v dolíku odkud jsem ho předtím tak pracně vyklízel.
Švagr, který má chalupu asi kilometr odsud, ráno vyjel autem do Prahy. Ale kus za vesnicí ho policajti vrátili: že silnice dál je zavátá a neprůjezdná.
Jídlo tu zatím máme, televize a internet fungují (klepu na dřevo). Tak si vychutnávame svou odříznutost.
To teritorium se obvykle vymezuje jako protáhlý trojůhelník jehož vrcholy tvoří Paseky nad Jizerou, Sklenařice a Vysoké nad Jizerou.
V literárním povědomí, do kterého kraj přivedlo dílo Karla Václava Raise, je zejména obec Paseky. V Pasekách žil a působil někdejší učitelský mládenec Věnceslav Metelka, z jehož korespondence Rais při psaní Zapadlých vlastenců vycházel.
Malebná kopcovitá krajina, které od jižního pohledu dominují vrcholky Krkonoš a Jizerských hor se táhne dál, na východ od Pasek a na západ od Vysokého. Nedokázal bych říci, kde ta krása končí.
Důležitým faktem - ať už v době Metelkově nebo v době německého záboru území po Mnichovské dohodě - bylo české osídlení. Byl to jakýsi český poloostrov v převážně německé populaci.
Nepopsatelná krása téhle krajiny zasáhne v kteroukoliv roční dobu, buďsi to poprvé nebo potisící. Ať váš pohled upoutá nepravděpodobný profil Kotle (místní ho častěji nazývají Kokrháč) spojeného mělkým sedlem s Lysou horou, nebo - dál na sever - Kozí hřbety.
Kozí hřbety se mnou hrají svoji oblíbenou hru: dnes to vypadá, že jsou blízko a včera byly daleko, jednou se jejich rozbrázděné svahy usmívaji, jindy mračí, jednou jsou narůžovělé, jednou zas do šeda. Kombinací jsou tisíce a neopakují se.
Letošní zimu Krakonoš sněhem neškrblil. Když jsem sem před dvěma týdny přijel, prohrabával jsem se ke dveřím do chalupy půl druhé hodiny, k zásobě palivového dřeva ještě pak hodinu déle. Teď po dvou týdnech už není k čemu se prohrabávat - dřevo došlo. Ale mezitím tu byl pan elektrikář a spravil mi akumulačky, tak letos snad nezmrzneme.
Mrazy byly veliké. V noci kolem minus dvaceti, ve dne o nějakých pět stupňů tepleji. Zato modrá obloha a slunce jako na Floridě. Starý pán (já) denně došel na sjezdovku - tedy sjezdovčičku - párkrát si ji sjel, byl rád, že nespadl a že stále ještě patří mezi lyžaře, a zase šel domů.
Tento týden přestal vanout vítr že Sibiře a jde sem vzduch, který byl před tím nad Anglií nebo nad Skotskem. Teploty stouply, padá zase spousta sněhu, a fouká vichřice. Dnes ráno jsme byli západlí a zavátí. Vybral jsem sníh za dveřmi a na schůdkách ( schody stoupají od vchodových dveří k cestě - nyní zcela zaváté). Po hodině jsem se z okna v patře podíval ven ( okna v přízemí blokují laviny sněhu, který se sesul se střechy) a sníh byl zpátky v dolíku odkud jsem ho předtím tak pracně vyklízel.
Švagr, který má chalupu asi kilometr odsud, ráno vyjel autem do Prahy. Ale kus za vesnicí ho policajti vrátili: že silnice dál je zavátá a neprůjezdná.
Jídlo tu zatím máme, televize a internet fungují (klepu na dřevo). Tak si vychutnávame svou odříznutost.
Sunday 12 February 2012
NOVÁ ČEŠTINA (CZENGLISH)
PŘESLECHNUTO NA LETIŠTI
*KDYŽ U ODBAVOVÁNÍ PŘESTAL FUNGOVAT POČÍTAČ
"Musíš zavolat toho ajťáka"
*PO PŘISTÁNÍ, KDYŽ SI PRO MĚ "SPECIAL ASSISTANCE" PŘIJELI S VOZEJKEM
"Máte tady toho vílčéra?"
*KDYŽ U ODBAVOVÁNÍ PŘESTAL FUNGOVAT POČÍTAČ
"Musíš zavolat toho ajťáka"
*PO PŘISTÁNÍ, KDYŽ SI PRO MĚ "SPECIAL ASSISTANCE" PŘIJELI S VOZEJKEM
"Máte tady toho vílčéra?"
Tuesday 24 January 2012
SO FAR INTO 2012
Christmas at Philip and Laura and with Carl, Magdalen +3. Early in January: Prague and Krkonoše foothills.
Delayed the departure from Prague, so that we could attend the requiem mass for Josef hŠkvorecký - at St. Salvador on 11/1.
In Vysoké I put on the skis, very pleased I could still do some very moderate downhill on a very moderate slope.
Ludmila busy organising the remembrance service at the London Velehrad (43rd anniversary of Jan Palach's death ).
Below I must write a few separate lines about the remembrance service for which we returned to the U. K. To bring the time line to today's day: on Saturday 21/1 we visited Daniel, Resha and the children. On Sunday I struggle to dig out a butterfly bush which has been taking over our front garden - and plant some flowering narcissi plants (purchased at the market yesterday) to give a spring feel to the garden.
Now back to the Palach remembrance service.
By the entrance to the London Velehrad, there is a wonderful metal sculpture by Franta Bělský, inspired by Palach's deed. Every year a few (some years quite a few) Czechs and other friends gather there to pay respect to Palach's self-sacrifice.
This year the memorial is decorated by flowers and by the Czech (used to be the Czechoslovak ) national flag and lit by candles. About 40 or 50 people gathered including the Czech Ambassdor, Velehrad Charity trustees, the Czech Association of Arts and Science and the British Czech and Slovak Association representatives - and a number of individuals. After a short welcome/introduction, people lay more flowers to the memorial and dedicate a silent minute to the memory of the 1969 tragic protest.
All ( I think all) then go inside the building. Several people stand up and tell their personal experiences of the 1969 "Palach week" in Prague. After 43 years it still rises emotions, and not only in those who lived that time of the history (a young student from Prague staying at Velehrad a few nights wonders into the Velehrad lounge during the discussion and leaves the room in tears after listening to a few of the contributions). A poem which "human torch no. 2" - Jan Zajic wrote before setting himself on fire is read out. Markéta Luskačová, a photographer known from her exhibitions (London, Prague, etc. ), not only tells of her time in Prague in the "Palach week", but also brings her photos from the Palach's funeral. (Palach's funeral became a mass demonstration of the nation's will not to be broken by the Soviet military invasion.) Some of those photos could be seen at the Velehrad website.
After an hour or so, people get up from the benches and over "chlebíčky" (Czech-style open sandwiches) and drinks carried on with the discussions for quite a while yet.
Why do I write about the Velehrad remembrance service? I have been a trustee of the "Velehrad" charity (St. Wenceslaus House Charity) since Father Lang asked me to join the board of trustees in the nineties, and Ludmila - my wife - has been devoting much of her time to the work for the charity during the last few years.
So it is very rewarding, for both of us, to see that the charity's house in London is again becoming a centre of the "Czech London", that the events at Velehrad are well attended (often to the point that the house is bursting at the seams) and that the house is a platform where people of different generations, emigrés- migrants-British natives, etc. etc. meet and find common language and common interests. And it prods the trustees and the charity to think bigger and further into the future.
Christmas at Philip and Laura and with Carl, Magdalen +3. Early in January: Prague and Krkonoše foothills.
Delayed the departure from Prague, so that we could attend the requiem mass for Josef hŠkvorecký - at St. Salvador on 11/1.
In Vysoké I put on the skis, very pleased I could still do some very moderate downhill on a very moderate slope.
Ludmila busy organising the remembrance service at the London Velehrad (43rd anniversary of Jan Palach's death ).
Below I must write a few separate lines about the remembrance service for which we returned to the U. K. To bring the time line to today's day: on Saturday 21/1 we visited Daniel, Resha and the children. On Sunday I struggle to dig out a butterfly bush which has been taking over our front garden - and plant some flowering narcissi plants (purchased at the market yesterday) to give a spring feel to the garden.
Now back to the Palach remembrance service.
By the entrance to the London Velehrad, there is a wonderful metal sculpture by Franta Bělský, inspired by Palach's deed. Every year a few (some years quite a few) Czechs and other friends gather there to pay respect to Palach's self-sacrifice.
This year the memorial is decorated by flowers and by the Czech (used to be the Czechoslovak ) national flag and lit by candles. About 40 or 50 people gathered including the Czech Ambassdor, Velehrad Charity trustees, the Czech Association of Arts and Science and the British Czech and Slovak Association representatives - and a number of individuals. After a short welcome/introduction, people lay more flowers to the memorial and dedicate a silent minute to the memory of the 1969 tragic protest.
All ( I think all) then go inside the building. Several people stand up and tell their personal experiences of the 1969 "Palach week" in Prague. After 43 years it still rises emotions, and not only in those who lived that time of the history (a young student from Prague staying at Velehrad a few nights wonders into the Velehrad lounge during the discussion and leaves the room in tears after listening to a few of the contributions). A poem which "human torch no. 2" - Jan Zajic wrote before setting himself on fire is read out. Markéta Luskačová, a photographer known from her exhibitions (London, Prague, etc. ), not only tells of her time in Prague in the "Palach week", but also brings her photos from the Palach's funeral. (Palach's funeral became a mass demonstration of the nation's will not to be broken by the Soviet military invasion.) Some of those photos could be seen at the Velehrad website.
After an hour or so, people get up from the benches and over "chlebíčky" (Czech-style open sandwiches) and drinks carried on with the discussions for quite a while yet.
Why do I write about the Velehrad remembrance service? I have been a trustee of the "Velehrad" charity (St. Wenceslaus House Charity) since Father Lang asked me to join the board of trustees in the nineties, and Ludmila - my wife - has been devoting much of her time to the work for the charity during the last few years.
So it is very rewarding, for both of us, to see that the charity's house in London is again becoming a centre of the "Czech London", that the events at Velehrad are well attended (often to the point that the house is bursting at the seams) and that the house is a platform where people of different generations, emigrés- migrants-British natives, etc. etc. meet and find common language and common interests. And it prods the trustees and the charity to think bigger and further into the future.
Wednesday 18 January 2012
The show trial of dissident writer Vaclav Havel...
The show trial of dissident writer Vaclav Havel and others in the former
Czechoslovakia in 1979 is explored using dramatic reconstruction, testimonies
and expert analysis, revealing their roles in overcoming the Soviet Union's
control and the event's place in the wider context of post-war Europe.
Dramatised by Christopher Hampton, and narrated by Jane Whittenshaw.
Fri 20 Jan 21:00 BBC Radio 4
http://www.bbc.co.uk/programmes/b019h3q6
Saturday 7 January 2012
JOSEF ŠKVORECKÝ died 3rd JAN 2012
During the first 2012 week, all Czech papers published articles about the life and work of Josef Skvorecky an outstanding Czech writer - and from the early 1990's a resident in Canada.
His novels and short stories, published in the periods of political thaw and pulped during the harsher times in his native country, brought a new life into the Czech literature in the 50's and 60's.
After the Soviet invasion of Czechoslovakia he stayed in Canada where he became a professor of English and American literature at the University of Toronto and a visiting professor at several other Candian and US universities. He also wrote an incredible number of further literary works, many of them honoured by various US and Canadian prizes. Together with his wife - also a writer - they set up a Czech publishing house and over some 20 years they published over 200 books which could not be published in Czechoslovakia during the period of renewed totalitarianism 1968 to 1989.
I am putting this note here as for nearly half a century I counted myself as Skvorecky's great fan. In fact recently I thought of writing to him to tell how much my soul resonated with his writing - especially when I was a younger man. Alas that will now never happen (I told him at least some of it when I met him in London in the seventies).
Please read some Skvorecky if you come over one of many of his books translated into or written in English. He is as good as Kundera (I think better), only much more suited to the Anglo-Saxon psyche.
His novels and short stories, published in the periods of political thaw and pulped during the harsher times in his native country, brought a new life into the Czech literature in the 50's and 60's.
After the Soviet invasion of Czechoslovakia he stayed in Canada where he became a professor of English and American literature at the University of Toronto and a visiting professor at several other Candian and US universities. He also wrote an incredible number of further literary works, many of them honoured by various US and Canadian prizes. Together with his wife - also a writer - they set up a Czech publishing house and over some 20 years they published over 200 books which could not be published in Czechoslovakia during the period of renewed totalitarianism 1968 to 1989.
I am putting this note here as for nearly half a century I counted myself as Skvorecky's great fan. In fact recently I thought of writing to him to tell how much my soul resonated with his writing - especially when I was a younger man. Alas that will now never happen (I told him at least some of it when I met him in London in the seventies).
Please read some Skvorecky if you come over one of many of his books translated into or written in English. He is as good as Kundera (I think better), only much more suited to the Anglo-Saxon psyche.
Thursday 5 January 2012
Subscribe to:
Posts (Atom)